Ostatní

Další texty a fotografie, které se jinam nevešly.

Životní příběh Josefa Pařízka

Rodák z Velké Bučiny a brankář SK Velká Bučina v letech 1936/1937

Příběh sepsán dle vyprávění dcery Jarmily Horové, rozené Pařízkové

Otec: František Pařízek – tesař, velmi šikovný a ve vsi oblíbený

Matka: Jůlie Pařízková (Hrdličková), v domácnosti

Bratr: Čeněk Pařízek – také vyučený tesař, ale nebyl zdaleka tak zručný, jako otec, krátce působil jako místopředseda fotbalového oddílu SK Velká Bučina. Jeho syn – Vladimír byl hráčem, SK Velká Bučina v poválečných letech 1945 – 1950.

Od mládí udivoval své okolí přirozenou inteligencí, měl sportovní a hudební nadání, ale byl také velmi hubený a často nemocný. Po matce, která zemřela v 55 ti letech zdědil slabé srdce a problémy s ním jej provázely celý život. Několikrát byl vrácen z odvodu na vojnu, což nesl velmi těžce, jelikož jeho vrstevníci byli normálně odvedeni, ale jeho z důvodu chatrné postavy vždy vrátili zpět. Minula ho tak povinná dvouletá vojenská služba a on se mohl více věnovat svým zálibám, mezi něž patřil fotbal a hra na housle. Díky skvělému hudebnímu sluchu vyučoval hudbu na housle ve Velvarech, kde také působil v hudebním sdružení DALIBOR a ve volnu si přivydělával jako hudební doprovod němých filmů ve velvarském biografu. V předválečném období působil jako houslista v orchestru divadelního spolku TYL Velká Bučina, který byl v té době velmi činný a v okolí oblíbený.

Vystudoval gymnázium v Kralupech nad Vltavou a poté se přihlásil na studia práv do Prahy, která později musel přerušit z finančních důvodů, protože rodina Pařízkova, ač její hlavou byl šikovný řemeslník, byla velmi chudá.

Kromě hudby se také angažoval ve sportu, kdy je zachycen na fotografii z roku 1936 v brankářském dresu fotbalového klubu SK Velká Bučina, kde působil dle záznamů z registrační karty od 18.3.1936 do první poloviny roku 1937. O jeho předchozí fotbalové kariéře nejsou bohužel dochovány žádné další záznamy. Po získání stálého zaměstnání v roce 1937 již dále v klubu nepůsobil a prý se v něm dále nikdy neangažoval. Za SK Velká Bučina hrál v poválečných letech jeho synovec – Vladímír Pařízek.

V roce 1929 se seznámil s o dva roky mladší Annou Šubrtovou (1913–1998), dcerou místního statkáře, se kterou se po osmileté známosti oženil v březnu 1937 a to i přes nelibost obou rodin, které se vzájemně neměli rády. Otec František Pařízek se totiž po 1. světové válce stal komunistou, kdy po návratu z fronty nechal dokonce celou rodinu odhlásit z katolické víry, jelikož tvrdil, že: "Kdyby pánbůh existoval, tak by nikdy nedopustil takové hrůzy, kterých jsem byl svědkem."

Jelikož mu rodinné a finanční podmínky nedovolovaly stát se právníkem, začal hledat stálé zaměstnání, které se ovšem v té době hledalo velmi těžko, hlavně na malé obci. V roce 1937 se mu podařilo díky známému sehnat místo poštovního úředníka na slánské poště. Práce to byla špatně placená, ale byla to tzv. pozice "pod penzí", což znamenalo, že zaměstnanec měl po odchodu do důchodu nárok na penzi, která se v té době udělovala pouze státním zaměstnancům.

Ze Slaného byl na krátkou dobu přesunut na poštu do Prahy, ale kvůli očekávanému narození dítěte se rodina přestěhovala zpět na Velkou Bučinu, kde se mu 3.1.1938 narodila dcera Jarmila (Markéta) Pařízková. Jarmila se původně měla jmenovat Markéta, ale po nátlaku faráře u křtu, Josef Pařízek přistoupil na jméno Jarmila, tedy do kostela vezl Markétku a zpět přivezl Jarmilku. 😊

Na jaře roku 1938 byl přesunut na poštu do Litoměřic, kde mladá rodina žila jen do podzimu roku 1939, kdy byly Litoměřice obsazeny Wehrmachtem. V roce 1939 se tedy rodina stěhovala zpět do Prahy, kde Josef Pařízek dostal místo na hlavní poště v Jindřišské ulici a s rodinou se usadili ve sdíleném bytě v Roháčově ulici na pražském Žižkově. Tehdy bylo běžné, že ve dvoupokojových bytech bydlely dvě rodiny, které sdílely sociální zařízení. První roky války rodina žila celkem poklidně a v roce 1942 se Josefovi podařilo získat samostatný dvoupokojový byt ve stejném domě (Jeho dcera Jarmila v tomto bytě žije dodnes) pro celou rodinu, kde se mu o rok později narodil syn Jan 1943–2018.

Josefovi se na pražské poště dařilo, jelikož byl velmi pracovitý a svědomitý. Svoji práci bral velmi vážně, a dokonce si sám připravoval a žehlil oblečení (košili, sako, kalhoty), kdy za každé situace musel být elegán, dokonce si sám čistil boty, což tehdy dělávaly většinou manželky, případně děti. Na kalhotách si žehlil puky, které musely být ostré jako břitva a z poštovního úředníka se během pár let vypracoval do pozice vrchního tajemníka pošty.

V sobotu dne 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání proti nacistům a Josef Pařízek jako jediný obyvatel domu toho dne vyrazil do práce, marně jej jeho žena prosila, aby zůstal s rodinou doma, na což Josef odpověděl: "Milá Aničko, já si vůbec nedovedu představit, jak bych omluvil svoji absenci v práci."

Všichni ostatní obyvatelé včetně mužů zůstali od toho dne až do konce povstání doma, kde se střídavě ukrývali ve sklepě, případně pomáhali stavět barikády.

Josef netušil, že se domů vrátí až za dlouhé čtyři dny, kdy nebude vědět, jestli je jeho rodina vůbec na živu a naopak. Na poště zůstal až do konce povstání tj. 9.5.1945, kde jen zázrakem unikl smrti a těsně jej minul tzv. "Masakr na Masarykově nádraží", kde bylo dne 8.5.1945 zastřeleno cca 50 lidí.

Až po příchodu do práce se konečně dozvěděl, co se děje a jako ostatní zaměstnanci úřadu dostal do ruky pušku na případnou obranu. Josef Pařízek, nevoják, se držení zbraně bál a pokoušel se bránit, jelikož dle svých slov neměl nikdy flintu v ruce a ani nevěděl, "kde se to mačká."

Zaměstnanci hlavní pošty celé povstání strávili v kanceláři, kde poslouchali rozhlas a střídali se v držení stráže před hlavním vchodem do úřadu. Jen těžko si dnes umíme představit, jaký musel mít Josef strach, když na něj přišla řada na hlídku před poštou. Je jisté, že kdyby kolem projížděla hlídka Wehrmachtu a viděli by "ozbrojeného" muže, asi by se ho na nic neptali a rovnou zastřelili. Je skoro zázrak, že za Pražského povstání zůstala hlavní pošta bez povšimnutí německých vojáků. Pokud by se ji rozhodli obsadit, je téměř jisté, že by zemřelo několik dalších nevinných lidí.

8.5.1945, tedy den před koncem povstání se jistý Josefův kolega rozhodl, že půjde domů zpět na Žižkov, jelikož ho věčné vysedávání v kanceláři přestalo bavit a také měl strach o rodinu. K návratu zpět domů se slovy: "Mě tady to věčné vysedávání nebaví, a kdo ví, jak to vypadá doma. Pojď, půjdeme domů, vezmeme si s sebou ty flinty a pak je odevzdáme, až to skončí" přemluvil i Josefa, který vyrazil s ním, ale cestou si návrat před rohem domu na Václavské náměstí rozmyslel a se slovy: Hele, já na ten Žižkov nejdu, já tady počkám a kdyžtak řeknu, že sis jenom odskočil" se vrátil zpět do kanceláře. Ještě ten den přišla zpráva, že onen jistý kolega, který jej přemlouval k návratu domů, byl o několik metrů dál zabit německým odstřelovačem…

Josef Pařízek se konečně 9.5.1945, po celých čtyřech dnech se živý a zdravý vrátil domů, kde také v pořádku našel celou svoji rodinu.

Po skončení povstání za ním přišli jeho sousedi, kteří strávili drtivou většinu času ve sklepení a občas pomohli postavit barikádu v blízkém okolí domu, aby s nimi podepsal a vzájemně si potvrdili svědectví, že byli tzv. "Na barikádách", což většinou znamenalo přímý boj s německými vojáky a každý, kdo měl toto svědectví stvrzeno podpisem, po válce dostával k platu i důchodu finanční přilepšení. Josef Pařízek tehdy prohlásil: "Za službu vlasti se neberou peníze", a své jméno nepřidal…

Zhruba rok po skončení války dostal nabídku, aby přešel pracovat k vlakové poště, která skýtala větší dobrodružství, a hlavně lepší finanční ohodnocení, ale o to větší fyzickou námahu a velmi nepravidelný životní rytmus. K získání této pozice navíc musel projít dlouhým školením i zkouškami, které nakonec zdárně zvládl. Ve vlaku pracoval jako třídič zásilek a vzpomínal, že tato práce byla velmi náročná jak psychicky, kdy musel mez zastávkami zvládnout přetřídit velké množství dopisů, tak i fyzicky, jelikož ve voze bývalo velké horko a prý měl vždy za chvíli košili propocenou durch, ale vždy prý stihl přesně na čas všechny zásilky roztřídit dle adres, čímž se doma své ženě pravidelně chlubil. Náročná práce na vlakové poště jej velice bavila a jezdil nejčastěji po trase Praha – Žilina nebo Bratislava a občasně až do Košic. Musel znát nazpaměť všechny stanice na trase, protože v té době ještě neexistovala poštovní směrovací čísla, která byla zavedena až v roce 1973. V cílové stanici byl vždy jeden až dva dny a poté se opět vracel zpět do Prahy.

Jarmila vzpomíná, že do práce nosil kufr, ve kterém měl neuvěřitelně pečlivě vyskládané všechny potřeby, kromě oblečení i kořenky, cukr a další nezbytné potřeby na dlouhé cesty.

Po několika letech mu dokonce nabídli místo v letecké poště, což tehdy skýtalo velmi zajímavé finanční ohodnocení, nicméně tuto pozici odmítl se slovy: "Ty peníze jsou dobrý, ale vždyť já bych se v tom vzduchu neměl čeho chytit."

Jarmila na svého tatínka vzpomíná, jako na velmi hodného a případné fyzické tresty, kdy se svým bratrem zlobila, musela vykonávat maminka Anna. Jediné, na co byl její tatínek vznětlivý, byla jeho pěšinka ve vlasech, kterou si každý den velmi pečlivě česal. Na tu mu prý děti nesměly nikdy sáhnout, jedině po vykoupání, kdy se mohly tatínka dotýkat na hlavě a "čechrat" mu vlasy.

Josef byl také vášnivý fanoušek fotbalové Sparty, kam pravidelně chodil na domácí zápasy a jednoho dne vzal s sebou svého tehdy asi šestiletého syna Jana, aby ho také zasvětil do fotbalu, který on sám od mládí miloval a hrál. Dle vzpomínek malý synek celý zápas lezl pod dřevěnými tribunami, o fotbal nejevil sebemenší zájem a ve finále tatínkovi přinesl "komín", který byl vyskládaný z odhozených plastových kelímků od piva. Josefa synův nezájem velmi zasáhl a od té doby ho již nikdy na žádný zápas nevzal…

Jarmila také vzpomíná, že ona byla studijní typ a premiantka třídy, kdy na základní a pak i na střední škole měla vždy samé jedničky. Zato její bratr Jan byl od dětství i poté ve škole velmi hyperaktivní a zlobivé dítě, nicméně pravděpodobně po svém dědovi Františkovi zdědil velmi šikovné ruce, se kterými uměl opravit vše od sekačky po automobil (později pracoval jako automechanik a poté jako vedoucí autoservisu).

Josef Pařízek byl i zasloužilým dědou, kdy se mu postupně narodila čtyři vnoučata, od dcery: (Jan*1961, Hana *1965) a od syna Jana (Jan*1969, Marcela*1966).

Humorná historka pochází z doby, kdy se Josefovi narodil první vnuk Jan Hora a on jako hrdý dědeček jej v kočárku vezl k památníku Vítkov na projížďku. Tehdy to bylo cílové místo mnoha obyvatel Prahy i zahraničních výprav, zejména ze Sovětského svazu, kdy se zástupy turistů chodily poklonit "vycpanému" Gottwaldovi. Před památníkem začal malý vnouček ustavičně plakat, protože měl plné plínky a Josef, který stále všude chodil jako ze žurnálu, v klobouku, saku a kalhotách s puky, začal vnoučka v polních podmínkách přebalovat. V tu chvíli vedle nich zastavil plný autobus Sovětských turistů, kteří se okamžitě jali přebalujícího pána v klobouku vehementně fotografovat a všechen drahocenný fotografický film, který si šetřili na soudruha prezidenta, věnovali této scéně.

Se stejným vnoučkem měl o pár let později další úsměvnou historku, kdy jeli vlakem z Prahy do Kralup nad Vltavou a Josef, jakožto hodný děda vnoučkovi na nádraží koupil sladkou limonádu. Vnouček byl ve vlaku velmi brzo a všude "upatlaný", což chtěl děda eliminovat očištěním nasliněným kapesníkem a vnouček se před plným vagonem nahlas bránil slovy: "Slinama ne, ty sviňáku!" Těžko domýšlet, kde vzal malý chlapec takovou větu, doma prý rozhodně NE!

Josef Pařízek se velmi těšil na důchod a v předstihu si nakupoval mnoho knih, převážně s naučnou tématikou, které hodlal přečíst až bude na zaslouženém odpočinku. Důchodu se bohužel nedožil, zemřel v nemocnici dne 4. dubna 1971 v nedožitých 60 letech na slabé srdce, ke kterému se přidal akutní zánět slinivky břišní. Se slabým srdcem bojoval celý život, poslední dva roky svého života byl pak více v nemocnici než doma. Na zdravotním stavu se jistě podepsala i náročná práce na dráze a nepravidelný životní rytmus, nicméně do poslední chvíle neztrácel dobrou náladu, a dokonce se v nemocnici často pyšnil, že nikdy předtím v životě nebyl jediný den na nemocenské…

Takto končí životní příběh jednoho "obyčejného" muže s neobyčejným životem…

Dagmar Vidímová

O dalším životě a osudech rodiny pana Zvědínka čerpáme s laskavým svolením z portálu Paměť národa, který v roce 2016 přinesl životní příběh jeho dcery Dagmar Vidímové (Zvědínkové).

Dagmar Vidímová (*1932)

• narozena 1. srpna 1932 ve Velké Bučině
• v roce 1951 se vdala za Antonína Vidíma
• v roce 1953 byl otec Antonín Zvědínek (zemědělec) odsouzen na dva a půl roku
• zbytek rodiny vystěhován z původního bydliště
• v roce 1956 otce odsoudili podruhé – tentokrát na tři měsíce
• od roku 1969 pracovala v podniku Spolana ve Velvarech
• v roce 1986 odešla do penze
• od roku 1991 začala rodina opět hospodařit
• v roce 2016 žila v penzi na rodném statku ve Velké Bučině

Velká Bučina je vesnička ležící asi jeden a půl kilometru jihovýchodně od Velvar. V minulosti zde bylo několik velkých zemědělských statků a na jednom z nich, který měl výměru 35 hektarů, hospodařila rodina Zvědínkových. Antonín Zvědínek, narozený roku 1903 ve Velké Bučině č. p. 12, byl hospodář, který dobře znal svou práci a měl ji rád. Ve vesnici byl oblíben a byl mecenášem, který se zasloužil o založení a rozvoj místního fotbalového klubu. Při hospodaření využíval moderní techniku, stroje, traktor a mlátičku. V té době to rozhodně nebyla samozřejmost.

Po komunistickém puči v roce 1948 se začaly do všech sfér života zavádět nové pořádky. Výjimkou nebylo ani zemědělství a tehdejší zemědělský systém, založený na vlastnictví půdy a vztahu k ní, byl komunistickým funkcionářům a moskevským pohůnkům trnem v oku. Scénář byl prakticky všude stejný: kriminalizovat soukromého sedláka, označit ho za "kulaka" a v očích veřejnosti ho vykreslit jako člověka zlého, nepřátelského a hamižného, kterému nezáleží na šťastné budoucnosti socialistického státu.

Rodina se rozrostla

Psal se rok 1932 a Antonínu Zvědínkovi se narodila dcera Dagmar. Rodina žila v těch letech životním rytmem, který určovaly zejména pravidelně se opakující zemědělské práce a činnosti. "Maminka Marie musela každé ráno dojit krávy. Než šla za prací, musela připravit svačiny ženským, které chodily na pole. Od osmi hodin již musela být na poli, vrátila se v jedenáct, aby za dvě hodiny uvařila oběd, upéct něco z mouky, aby bylo na odpoledne, a v jednu hodinu odpoledne již zase musela pracovat s ženskými na poli. Vrátila se večer, asi v pět hodin, pak musela do chléva. Byla to těžká práce."

Už v útlém věku pamětnice pomáhala na statku a na poli s drobnými pracemi. Se svou babičkou chodila do Kralup nad Vltavou prodávat vajíčka a máslo na trhu.

Matné vzpomínky na válku a osvobození

Za války chodila Dagmar Vidímová do obecné a měšťanské školy ve Velvarech, a to pěšky v každém ročním období. "Pamatuji se, že jsme za války museli zatemňovat, aby nebylo vidět, kde bydlíme."

Na statku byli ke konci války ubytovaní sovětští vojáci. Když chodily dívky ze školy, bály se jich a schovávaly se před nimi do příkopu. Vojáci občas porazili nějakou krávu a nutili hospodyně ve vesnici, aby hovězí maso uvařily. Jejich oblíbeným koníčkem bylo zabavování hodinek, a tak nebylo vůbec zvláštní v té době potkat sovětského vojáka, který jich měl na ruce třeba deset. Dagmar Vidímová na ně ale vzpomíná jako na lidi vstřícné a větší problémy s nimi ve Velké Bučině nebyly.

Když válka skončila, bylo pamětnici třináct let. V té době pracoval na otcově statku německý zajatec pan Scholl, kterého po válce odsunuli do Německa. V roce 1991 se pan Scholl přijel do Velké Bučiny podívat a rodinu Dagmar Vidímové navštívil. Bylo to setkání téměř po půl století a pan Scholl vzpomínal na tehdejší vlídné zacházení jejího otce.

Z poctivého hospodáře nepřítel lidu

Po válce pamětnice chodila do kláštera do tzv. rodinné školy a byla zaměstnána v Kralupech u firmy Satrapa jako účetní. Komunisté však po roce 1948 naplno rozjeli svou propagandu. Začali psát hanlivé články, že "dcera vesnického boháče musí jít domů na statek, a ne aby se někde ulejvala v kanceláři". Další, mnohem útočnější články, namířené na jejího otce, na sebe nenechaly dlouho čekat. Citujme alespoň jejich titulky: "Odhalujeme tvář kulaka Zvědínka z Velké Bučiny", "Vesničtí boháči a kulaci odkryli svou pravou tvář", "O Velké Bučině a panu Zvědínkovi". Po jeho násilném vystěhování vyšel článek s názvem: "Velká Bučina se zbavila kulaka Zvědínka."

Na otcův statek byly uvaleny dodávky, které nebylo možné plnit. Komunisté se drželi osvědčeného scénáře. Obvinili ho z neplnění dodávek, ze sabotáže a ukrývání obilí. V dubnu 1953 byl zatčen a vzat do vazby, kterou strávil ve věznici v Kralupech. "Po otcově uvěznění přišel mamince a babičce výměr, že za týden budou násilně vystěhovány." Byla sobota 20. června 1953. Ke statku č. p. 12 přijelo brzy ráno nákladní auto, na které bylo umožněno naložit jen několik kusů nábytku, oblečení a věcí, jež se vešly na korbu. "Vesničtí stáli nedaleko u kapličky a bylo jim to líto.1. Tady pak JZD převzaly takové šedesátileté babičky, které tomu nerozuměly."

Citujme z dobového dokumentu, kterým je stěhovací výměr pro rodinu Zvědínkových z roku 1953: "Rozsudkem lidového soudu v Kralupech nad Vltavou dne 28. 4. 1953 jste byl potrestán pro trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu odnětím svobody 2 a půl roku, ke ztrátě občanských čestných práv na dobu 5 roků a propadnutí veškerého majetku. Mimo to jste byl již několikráte potrestán ONV v Kralupech nad Vltavou pro přestupky různými tresty peněžitými. Jelikož jste těmito svými činy narušoval budovatelské úsilí našeho pracujícího lidu a tím jste také prokázal svůj nepřátelský postoj vůči lidově demokratickému zřízení, Okresní národní výbor v Kralupech nad Vltavou rozhodl proto tak, jak jest shora uvedeno, neboť Vaše přítomnost na okrese Kralupy nad Vltavou vč. Vaší rodiny jest v zájmu veřejném nežádoucí a jeví se nutnost Vašeho vystěhování neprodleně."

Vše tedy muselo proběhnout rychle. Veřejný zájem je veřejný zájem. Na auto musela nasednout jak maminka Marie, narozená v roce 1908, tak její maminka, které bylo v té době třiasedmdesát let. Pamětnice byla v té době již dva roky vdaná za Jaroslava Vidíma, což ji zachránilo před stěhováním, jelikož na ni se výměr nevztahoval. Komunisté ji sice nechali bydlet s manželem na statku v horním patře v jedné z místností, byla však svědkem, jak jejich statek začalo okupovat místní JZD a jak si udělalo v jejich pokoji v přízemí svou kancelář.

Nový život ve vesnici Laudón

Manžel Dagmar Vidímové Jaroslav jel za odjíždějícím nákladním autem na motorce, aby zjistil, kam bude rodina přestěhována. O cílovém místu u Lanškrouna nikdo nic nevěděl a nakonec se ukázalo, že se jedná o statek Mezilesí u Lanškrouna, kterému se tehdy říkalo jeho původním německým názvem Laudón. Zvědínkovi se tak ocitli více než 230 kilometrů daleko od svého původního bydliště. "Byla to menší osada, kde byli samí kulaci."

Na Laudónu bylo několik volných statků a chalup po odsunutých Němcích. Vesnička se stala pro rodinu Zvědínkových domovem až do roku 1968, kdy se mohli opět nastěhovat zpět na svůj statek. Na Laudónu byli ale velice oblíbení. Komunistům se nepodařilo nikoho z rodiny zlomit, a tak u nich vždy vládla dobrá nálada a měli přátelské vztahy se sousedy, také odsunutými kulaky. Na Laudónu se pořádaly různé oslavy a maminka byla výborná kuchařka. Tím si svou neutěšenou životní situaci zpříjemňovali.

Otci bylo půl roku z trestu odpuštěno, a tak se mohl přestěhovat za svou rodinou i on. Bylo úředně stanoveno, že jeho návrat do Velké Bučiny je nežádoucí, a to pod pokutou tehdejších 50 000 Kčs. Panovala divná doba, kdy lidé nemohli navštívit na hřbitovech svých rodných obcí ani hroby rodičů. V roce 1956 byla na základě udání jednoho aktivního občana provedena u otce domovní prohlídka a na základě vykonstruovaného obvinění byl opět na tři měsíce uvězněn.

Návrat na rodný statek

V roce 1968 bylo možné zažádat o rehabilitaci. Polovinu statku si však museli Zvědínkovi stejně od státu vykoupit, a to za 80 000 Kčs. Sil ale ubylo, a proto nezačali znovu hospodařit a pole získaná zpět pronajímali. Znovu hospodařit začala rodina až po revoluci. Do mlékáren dodávali mléko a maso do masokombinátu. V restituci získali zpět i kravín. Problémem ale bylo, že tyto podniky za dodané komodity neplatily. Těžko říci, zda za to mohla neutěšená hospodářská situace, nebo zda existoval zájem likvidovat soukromé zemědělce ze strany soudruhů, kteří se ve vedení těchto podniků po roce 1989 udrželi. Nebylo také spolehnutí na zaměstnance, bohužel na ty české. "Když jsme potom měli Ukrajince, byli velmi svědomití. Ti sem šli za prací, aby si vydělali. A také nám nic nevzali. To se o našich lidech říct nedá."

Současnost

Radost v životě Dagmar Vidímové, to jsou v současnosti vnuci a život jejich rodin. "Rodina držela a drží pohromadě." O politiku se příliš nezajímá, a když sleduje televizi, vybírá si zejména pořady, kde zní lidová hudba. Syn pamětnice dodává: "Dnes to do vás perou, támhle bouračka, támhle deset mrtvých. To se za komunistů tutlalo. Jenom jak je všechno dobré, jak se plní plány."

Co pamětnici poněkud kalí radost ze života, je skutečnost, že osoby zodpovědné za uvěznění jejího otce a za vystěhování rodiny nebyly hnány k zodpovědnosti. Jména strůjců násilného vystěhování jsou známa. Byly učiněny pokusy, ale spravedlnost na ně zatím nedosáhla.

Pamětnice byla natočena za finančního přispění Nadace ČEZ, děkujeme.

______

1. O tomto zajímavém detailu se zmiňuje i zpráva Místního národního výboru Velká Bučina, který psal o tom, že "... v důsledku stěhování sedláka Antonína Zvědínka zanedbali členové místního JZD své povinnosti, jelikož od rána se se Zvědínkovou rodinou loučili. Stalo se také, že některé manželky družstevníků plakaly."

Zdroj: https://www.pametnaroda.cz/cs/vidimova-dagmar-1932

Autorem textu i nahrávky je Jan Holík, externí spolupracovník portálu www.pametinaroda.cz